Blažený neklid

 

V undergroundu a jemu spřízněných uměleckých sférách, neorientovaných na mainstream, jsem opakovaně slyšela názor, obvykle vyřčený kterousi nadšenou obdivovatelkou, že naším největším současným malířem je David Cajthaml. Nic proti Cajthamlovi, znám ho gymnaziálních let, kdy jsem ho viděla v bytě jeho rodičů malovat spolehlivou a lehkou rukou raná pláténka, nad níž suverénnější bylo mi coby velká vzácnost dovoleno spatřit na Novém světě při práci ruku Evy Švankmajerové. Surrealismus její i Jana Švankmajera je dostatečně znám a netřeba ho ani jeho zdroje blíže popisovat. David zabývá se subtilní tvorbou, odkazující na lidské niterné vnímání, která se nenepodobá našim malířům starším, jako byl třeba Konůpek, Váchal, J. Čapek, případně Toyen či Štýrský, ovšem s ironickým nádechem, takže se místy blíží karikatuře. Je jistě drsně půvabná, svůdně přitažlivá a pro mnohé svým přenosem do současnosti neodolatelná, ale není to konečně vůbec nic nového. 

Avšak! Zhruba před rokem jsem prvně viděla malby jednoho z mladých nástupců českého umění a žasla jsem jak polapená sojka, že se v rámci malých, ale především velkých moderních pláten, na něž malovaly desítky a stovky malířů 20. století a o kterých by se dalo předpokládat, že už vyčerpaly veškerá témata, náměty i zdroje a že nás prostě nic v tomto směru nemůže překvapit, tím méně zaskočit, může ještě objevit cosi zcela jiného, ale stalo se. Malířem, který mi vyrazil dech, je Šimon Vahala.

Při zběžném pohledu se zdánlivě nic nového neděje: velká plátna, transparentní plus pastelově laděné barvy v podivně nenápadných kombinacích, jako třeba stříbřitě šedá - růžová, modrá - zelená - žlutá, bílá - šedá - černá a podobně. A ta všední témata! Květiny a ptáčci, dětsky pohádková šelma, připomínající ale i zákeřnou bájnou obludu, hravě se skrývající a možná i číhající v listoví pod zasněnou citadelou, ba dokonce jak z cukru Jezulátko! 

Mohli bychom mávnout rukou a s úměvem říci "pěkné" a jít si zas v klidu po svých obhlédnout si zrovna vystavující galerie a bavit se o "současném umění" u kávy s přáteli.

Tak snadné to ale vskutku být nemusí, můžeme se ptát, proč to všechno, proč tak zdánlivě banální témata a jemné barvy, proč prostě nic mimořádně silného a poutavého?

Zadívejme se tedy znovu a blíže a pokusme se tomu přijít na kloub a ejhle. On je v nich skrytý neklid, plný života. Cosi jakoby neviděného, schovaného v obraze, za cípem pláštíku Jezulátka, za chvějícím se listem modrého kosatce nebo nedotknutelné bílé lilie či rozptýleného kolem beznohého ptáčete, maně visícího v neurčitém prostoru bez hranic, ač ten by se vešel do krabice od bot. Co to jen sakra je?

Vodítko nachází se v Šimonově mistrovském díle, jímž jsou růžové tulipány v šedostříbřitém poli. Podíváme-li se na ně, uvědomíme si, že ač stejně velké, je jeden každý z nich v obraze v jiném místě! Respektive v odlišném prostoru. Ba co více, hra s prostorem vybízí zde okamžitě k úvahám o vzdálenostech nejen mezi nimi, ale i v samotném časoprostoru, ve vesmíru i v našem nazírání na něj. Za jednou s květin se totiž záhadně skrývá průchod do úplně jiné dimenze. Tulipánky se něžně chvějí ve světle vystupujícím přímo z plátna a tváří se tak mile a nevinně. Jenže ony vědí, co zakrývají a odvracejí od toho pozornost a daří se jim to, patrně pro to mají své důvody. Záhadné proluky mezi nimi lákají totiž k průzkumné cestě skrze ně dále a jinam. Je to čtvrtý rozměr? Nebo pátý či šestý? Anebo je jich snad nekonečně?

Kos nebo vlha visící bezmocně v prostoru se přesto pohybují a dost možná letí i celý prostor kolem nich. S něžným klidem se snoubí závratná rychlost natolik omamující, že se nám roztočí hlava kosmickou rychlostí. Vzhledem k námětům a uklidňujícím barvám se zde cítíme přesto v bezpečí, ovšem astrofyzikální a dost možná i filosofické otázky, ukryté v obrazech, předznamenávají nový, odlišný světonázor, ležící na dosah ruky, nové paradigma, vznikající ve světě, jemuž už víra v jeden základní princip, od něhož se vše ostatní odvíjí, nestačí. Otevírá se nám nekonečně svobodných možností a je mimo moc dosud vládnoucího, onoho v našem myšlení zaběhnutého principu, skrze nějž lidé dosud vidí svět, vrátit vše do starých kolejí a předurčit nám jedinou možnou a správnou cestu. Můžeme se bezstarostně ubírat libovolným směrem a zvolit si svou vlastní, kterou vidíme jen my sami.

Takový je Šimon Vahala a my můžeme jen čekat, zda některou z oněch dosud neodhalených dimenzí opět projde a zanechá další stopy i on sám.

 

Helena Machovcová