Šimon Vahala ve své tvorbě zobrazuje věci kolem nás v jejich prosté kráse, kterou dokáže zachytit jakoby zevnitř, dotknout se jí. Věci v jeho pojetí poznáváme důvěrně, ačkoliv jsme je nikdy předtím tak neviděli.
Jedná se vlastně o něco jako portréty věcí. Ve svých portrétech květin, jímž se autor často věnuje, pomocí jednoduché kompozice a na oko hrubě tesaného, až skicovitě působícího rukopisu, vystihne Šimon charakter květiny, podtrhující naivitu její prosté přítomnosti, a zároveň dokáže zachytit nejmenší nuance, chvění okvětních lístků, svěžest ve vzduchu, atmosféru jednoho pomíjivého okamžiku, se všemi pocity a tóny, které může v dané chvíli přinášet.
Vahalovy obrazy se vyznačují zvláštním tichem, které nás pohltí. Není to ticho ve chvíli nepřítomnosti slov, kdy slova tušíme a jen čekáme, až přijdou a začnou vysvětlovat. Ocitáme se v tichu, kde slova nikdy neexistovala a nikdy existovat nebudou – tichu, jež nás naladí na zvukovou frekvenci tak jemnou, že jsme schopni vnímat mávání motýlích křídel v letu. Co cítíme nelze slovy vyjádřit, a snad právě proto s námi pocit zachycený v obrazech zůstane, nevysloven, ničím nepřekryt, nezkonkrétněn, nepřehlušen.
Karolina Dolanská
